BikeNet.cz

Tento článek jsem měl v šuplíku patnáct let! Do dneška jsem si ho četl maximálně tak pro sebe, cesta v něm popisovaná podstatně ovlivnila můj další život.

Začalo to na jaře, roku 1993. Jako na většinu cyklistů- cestovatelů, přišla i na nás touha vyrazit na kole někam dál. České hory jsme už měli vesměs projeté, je tedy nasnadě, že nás to táhlo do zahraničí. Ani jsme se nemuseli dlouho rozhodovat, bylo jasné, že se pojede do Alp. Ale kam? Do Rakouska, Itálie, nebo Německa? Rozhodování bylo těžké a nakonec z toho vzniklo to, o čem vám chceme vyprávět. Výlety a dovolené podnikáme většinou ve třech. Jelikož nám bylo teprve sedmnáct, následovalo přemlouvání rodičů. Se slovy, že se stejně za tři dni vrátíme, vyřkli své ano. Po té již přišlo na řadu nakupování příslušných map. Nejvíce se nám líbila mapa Alp,po jejímž rozložení nás fascinovalo Rakousko, Itálie, Švýcarsko, malé Lichtenštejnsko a Německo. V Itálii se nám zamlouvalo i moře a tak bylo rozhodnuto. Bude to velký zátah. Dle potřeby jsme nakoupili i podrobné mapy z edice Kompas, neb rádi jezdíme v terénu. Později jsme však zjistili, že ke střetnutí s tvrdým alpským terénem dojít nemůže, protože šlapat do strmého kopce prosetého mokrými balvany a kořeny se 35 kilovou zátěží vzadu a desetikilovou vepředu prostě nejde. To už ale předbíháme.

Přípravy

Vyjednali jsme si dvouměsíční pojištění a tvrdě za něj zaplatili (i když naše cesta trvala nakonec pouze 32 dní). Pracně jsme se dali do shánění marek, nakonec se nám jich podařilo nahromadit asi 300, tedy pro každého 100. Po těchto úkonech nastalo již příjemnější pakování věcí. Jako hlavní jídlo nám většinou sloužili polévky. Vezli jsme jich asi 30 a pro úspornost místa jsme je všechny sesypali do jednoho pytle (je to opravdu praktické, na dobré chuti to nikterak neubere). Dále jsou výborné pudinky do vody (déle se sice vaří, ale za to vždycky padnou), pražené vločky s medem, pár balíčků předvařené rýže a sojové maso. V Itálii je výhodné kupovat těstoviny (půl kila levných = 500 lir = cca 10 Kč). Z oblečení se nám osvědčily kamaše, boty zůstaly při deštích suché (náhradní obuv jsme nevezli) a navíc nohu zahřívají. Na podobné cesty doporučujeme hřející sáčky Body Warmer (jeden vydrží hřát asi 20 hodin), které se hodí, když nastane zima (a ta nastane) na nohy, kolena, záda či ruce.

Stan jsme sebou nevezli, pouze igelitové roury na spacák. Kdyby vás někdy něco podobného napadlo, tak na to rychle zapomeňte. V igelitu se spacák zapaří takovým způsobem, že je pohodlnější spát v dešti. My jsme však déšť řešili autobusovými zastávkami, či jinou příjemnou střechou (mosty, tunely, apod.).

Něco o kolech

Jeli jsme na kolech s vybavením Shimano Altus A10 a Suntour.Kromě blatníků a stojánku jsme měli na kolech všechno vybavení. Velice se osvědčila brašna na řídítkách, vejde se do ní hodně věcí a mnohem lépe se s ní zatáčí než s taškami nad předním kolem. Jeden z nás si zakoupil ještě odpružený představec, protože si měsíc před odjezdem zlomil klíční kost.

Ráno, 12.7.93 vyjíždíme. Pořád nás stíhá déšť, je velký protivítr. Dokonce začaly padat i kroupy. Přímo ideální počasí pro cestování na kolech. Cestou se bavíme a smějeme se naší klice na počasí, vtipkujeme a tak nám to šlapání ubíhá rychleji. Druhý den jsme již v Rakousku. Stále prší. Vydáváme se přes Linz k jezeru Atter See. Chybička se vloudila, neb v Linzi ztrácíme orientaci. Trávíme zde příjemných 150 minut a ptáme se alespoň pěti lidí, než se nám podaří z města vyjet. Konečně na svobodě! Je večer a jsme u jezera. Stále prší. Jsme celí promočení, protože máme s sebou pouze obyčejné pláštěnky a ty na kolo nestačí. Naskýtá se otázka kde budeme spát. Jedeme kolem Atter See a najednou si pod hotelem všímáme krásné autobusové zastávky. Chvíli se rozmýšlíme, ale po té co nás zdraví skupina asi dvaceti kolem projíždějících bikerů do ní unaveni vlezeme. A dobře jsme udělali! Hotel 1. třídy! V zastávce jsou zabudovány záchody a dokonce i umývárna! Máme z toho legraci, v takovém hotelu se už asi hned tak nevyspíme. A jak se v takových zastávkách vlastně spí? Inu, docela dobře, většinou na lavičkách (1. a 2. tř.), ve 3. třídě se spí na zemi.

Nucené výdaje

Jsme v Bad Ischlu a nastávají první problémy. Mám obrovskou osmu na zadním kole. Po chvíli prohlížení však zjišťuji, že je ráfek v pořádku, ale že mám po celém obvodě prasklou pneumatiku. Nacházím místní obchod s koly a zakupuji nejlacinější pneu co mají, totiž Michelin za 200 ATS. Spolujezdec si všimnul, že jeho pod tíhou tašek už také naříká a tak jsme koupili Michelinky rovnou dvě. Ty nám už naštěstí vydržely (sice jen o fous) až do konce cesty. Je noc a zase prší. Obloha nevypadá nijak přívětivě a my nemáme kde spát. V zoufalství dáváme za vděk úzkému mostu za městečkem Bad Goisern. Pravou horskou bouřku, jaká nastala, jsme ještě nikdy nezažili, proto nás v noci chvílemi přepadává strach, že se snad most zboří. Hromy buší tak šíleně a dlouho, jako by měl nastat konec světa. Bouřka je přímo nad námi a pod mostem se vše ještě mnohonásobně rozléhá. Leje jak z konve, oblohu protrhávají blesky, hrom duní za hromem. Ráno je již počasí únosnější, dokonce chvílemi vysvitne i slunce. Hned je lepší nálada, když zjišťujeme, že jednomu z nás okousaly myši celý chleba (a to ho měl pečlivě zabalený). Spát však tu noc pod širou oblohou, mohli bychom se vrátit asi domů.

Překvapující rozhovor

Další den samozřejmě zase pršelo. Jeli jsme do zmáhajícího kopce do Obertaurenu, kde se s námi dala do řeči asi devítiletá holčička. Ptala se kam jedeme a kde budeme spát. Nabízela nám přespání v hotelu, kde prý dělá její babička. Říkáme jí že nemáme peníze, že spíme "unter Himmel" nebo v "Bushaltestelle". Na to se ptala proč jsme sem jeli, jestli jsme utekli z domova, nebo jestli to děláme za trest. Dva pětiletí kluci, co s ní byli, se hrozně smáli, běhali kolem nás a rukama si na nás šahali. Ptali se nás, proč máme helmy, nástavce na řídítkách, museli jsme jim ukázat computer, světlo a jak bliká zadní blikačka. Dívka se šla mezitím zeptat babičky, kde bychom mohli přespat. Poradila nám seník ve vesničce Tweng, nebo hotýlek Riegele, kde je prý Zimmer frei. Také se nás po rozhovoru s babičkou zeptala, jestli máme pasy a jestli nejsme utečenci z Jugoslávie. Do Twengu jsme nedojeli, i když to bylo pořád z kopce. Strašně prší a je nám zima a tak nadšeně zajíždíme do skálou zasypaného tunelu, který je v opravě a kde je zákaz vstupu, což nás však v tuto chvíli absolutně nezajímá. Ráno na nás nevěřícně civí dělníci, vzbudil náš řev bagru opodál našich hlav a tak raději rychle balíme a jedeme pryč. V Twengu vidíme seník i Riegele přesně tak, jak nám to bylo sděleno.

Prší a prší. Vyjíždíme na jakousi horu (1640 m) a čekám na kamarády. Dává se se mnou do řeči tamější obyvatel. Prý také rád jezdí na kole. Vozí si ho ale na autě. Ptáme se ho na počasí - má pořád pršet. Nechává nám každému plechovku coly a přeje nám šťastnou cestu. Konečně z kopce! Štve nás omezená rychlost 30 km/hod a samozřejmě si to šinem tak šedesátkou. Jen tak tak se vyhýbáme do půlky rozkopané silnici. Následuje šikmá zatáčka, přes kterou se valí proudy vody. Obě kola podkluzují, skoro to nejde vyrovnat. To už nás ovšem definitivně zkrotilo a zbytek cesty jedem v mezích (a lehce nad nimi) požadované rychlosti. Zkušenost a rada - vše co máte v taškách si zabalte do igelitových sáčků. I do sebelepších tašek se při neustálých deštích dostane voda a najednou nastane situace (jako nastala nám), že se nemáte do čeho převléknout. Jsme celí promočení. Ještě štěstí, že věci na spaní máme zabaleny ve spacáku a ten v igelitu. Nezbývá nic jiného, než zajít na statek a prosit o skromné ubytování. Vdova s dvěmi dětmi se nad námi slitovává a nechává nás přespat ve starém polorozbořeném seníku, kam však neprší a my zde trávíme noc. Jelikož pršet nepřestává, jdeme ráno ještě žadonit a jsme tu celý den a další noc. Sušíme věci na šrácích, ale nijak zvlášť neschnou. Ráno vyjíždíme, už jen poprchává. Večer zase prší a tak se ubytováváme v krásné prostorné autobusové zastávce, kde je dokonce i stůl. Po večeři u stolu (!) se ukládáme k slastnému spánku. Jsou asi tři hodiny ráno. Kdosi přijíždí do budky na kole. Svítí na nás baterkou a prohlíží si nás. Děláme, že spíme. V rukách držíme vystřelovací nůž a slzný plyn. Pak s čímsi štrachá a nakonec odjíždí. Hned na to vjíždí někdo na motorce přímo do budky. Zase si nás prohlíží. Že by nějaké černé kšefty? Prochází mi hlavou. Drogy? Zase s něčím šustí, pak něco bouchne o stůl. Za chvíli odjíždí, pak už je klid. Ráno se rozesmějeme. Vedle budky visí pytel s novinami, který tam večer nebyl.

Slunná Itálie

Jsme pár kilometrů před hranicemi mezi Rakouskem a Itálií. Konečně je lepší počasí. Láká nás sluncem prosvětlený borovicový les, prosetý kameny a balvany. Neodoláme a rozděláváme oheň. Odpočíváme, vaříme si čaj a na ohni opékáme malý lančmít, vezený právě za tímto účelem. Na hranici na nás jen kývnou, ani nechtějí vidět pasy a tak jedeme dál. Přešli jsme na Carnico Pass. Za hranicemi následuje bezvadný sjezd nekonečnými serpentýnami. Sjíždíme výškový rozdíl zhruba 1000 metrů. Auta v zatáčkách překáží, několik jich předjíždíme. Počasí je O.K., přespáváme pod širákem. K moři následuje rovina. Hory se postupně ztrácí, až z nich vyjíždíme úplně. Ubíráme se přes Tolmezo, Udine a Palmanovu k cílovému městečku Grado. Konečně! Prvního cíle jsme dosáhli, teď bude následovat pořádná dovolená! Záliv nás vítá svým moudrým šuměním, do Grada musíme ještě překonat těžkých 10 km po hrázi proti větru. Jsme na místě, ale co teď? Ve slovníku nacházíme magické slůvko Spiaggia (pláž) a pak se stačí jen dívat na směrové tabulky. Podařilo se. V pátek, 23.7. v 19:30 hod. jsme stanuli na pláži (bohužel placené). To není nic pro nás a tak brzy nacházíme pláž neplacenou, kde se samozřejmě ubytováváme (po poradě s rodinkou z bývalého východního Německa, která šla kolem a oslovila nás). Pak následuje vysněné projíždění se v moři na kole (další den čištění kola od písku a mazání řetězu a zatuhlé přehazovačky). Sundáváme tašky a jezdíme po pláži, radujeme se a dovádíme jak malí kluci. V noci nás probouzí svým řevem parta opilců. Jdou kolem nás (jsme ubytovaní v lesíku těsně za pláží, který slouží jako parkoviště pro auta), svítí na nás baterkami a cosi pořvávají. Opět chvilka napětí. Děláme že spíme a oni naštěstí odchází. Zbytek noci je už klidný.

Je sobota, jdeme do města, Tomáš hlídá kola a centruje si své zadní. Udělal na něm osmu, když ho s taškami zvedal ze země (na to také pozor!). Prohlížíme obchůdky a neopomeneme zajít ani do rybárny. Vidíme velkého kraba či co to vlastně bylo a říkáme: "Hele, dyť von žije!" "No to byste koukali, " povídá na to prodavačka ryzí češtinou, "když se uvaří, jaké má dobré masíčko."

Třetí večer na pláži, půl desáté: Vaříme si na ohni večeři a najednou v dálce vidíme auto s obrovským halogenovým hledacím světlem na střeše. Raději rychle hasíme oheň. Celý lesík je už prosvětlený. Kde se vzal, tu se vzal policejní vůz. (Kdo by ho čekal?) Z auta vystupují tři policisti. (Kdo by je čekal?) Jeden drží v ruce revolver, druhý prohlíží naše věci a třetí se s námi snaží domluvit italsky, ale marně. Povídám: "Sprechen Sie Deutsch?" Nic. Aby věděli, že nemají před sebou žádné blbečky a abych zvýšil svou autoritu, povídám: "Do you speak english?" (To jsem risknul, protože anglicky jinak neznám ani slovo.) Nic. "Gavaritě pa rusky? " Zase nic. Ještě jsem chtěl zkusit čínštinu, ale po pohledu na něj jsem už radši držel jazyk za zuby. Posléze si vyžádali naše pasy, cosi si z nich opsali a pak odjeli. Následující den se s námi jistý chlapík snažil dohovořit. Chtěl nás poslat pryč, ale my jsme mu vůbec nerozuměli - jeho smůla. V úterý odpoledne ten samý inteligent přišel znovu (vynášel koše) a povídá: "Fort! Nicht Camping! Fort! Fort!" Nechtěl jsem opětovně zkoušet jeho zásobu slovíček z německého jazyka a tak povídám: "Ja, ja," a začínáme pomalu balit. Úterý si však ještě u moře vychutnáváme a odjíždíme až navečer. Při průjezdu městem máme zase smůlu. Zrovna, když si libujeme, jaká je ta pěší zóna príma věc, když po ní nejezdí žádná auta a proto jsme zde neomezenými pány, vyskytnou se tu dva policisté. Chtějí po nás pasy, ale my jim nerozumíme (když se s námi chtějí bavit, ať se naučí alespoň německy), jsme úplně blbý a tak po chvilce dohadování mávnou rukou. (Ještěže neumíme italsky!) V úterý, 27.7. v polovině osmnácté hodiny slavnostně opouštíme Grado a máme dobrou náladu - což je to nejdůležitější.

Schyluje se k večeru, na obloze se objevují mraky. Po cestě je pár baráků a na druhé straně malý kostelík, pod jehož vyčnívající střechou se ubytováváme. Kolem jedou Italové. Jejich patnáctiletý syn, jistý Marello Manuel, umí trochu německy. Zvou nás na večeři. Krajíček chleba se sýrem, zeleninový salát. Malá mistička nudlové polévky a navrch krajíček bábovky s čajem. Typická italská večeře. Pak následuje živá debata až do půlnoci. Ráno jsme opět pozváni na snídani - prý na nás "starej Manuel" v sedm hodin zapíská. V osm hodin k nim jedeme a pískáme. Všichni ještě spí, tak se omlouváme, oni se zase omlouvají nám a po chvíli se už nese snídaně.

Další den v podvečer: právě jsme stanuli na Passu di Fedaia (2056 m). Je odsud překrásný výhled na ledovec Marmolada. Fotíme vše, co se dá. Nemáme ale mnoho času a tak jedeme dál. Zhruba v půli sjezdu se ubytováváme na krásné planince. V noci nás zbudí pouze nepříjemný štěkot srnců, na který jsme si však již zvykli. Další den dojíždíme do Bolzana. Je to parádní sjezd. Silnice se klikatí mezi skalami, místy je až 17 procentní klesání. V Bolzanu je nalepené jedno auto na druhém, příšerný, těžký vzduch, dusno, těžce se nám dýchá. Je 35 stupňů celsia. V pravý čas se však dostáváme z města a míříme na Merano a pak přes hraniční přechod Taufers hurá do Švýcarska. Jsme na hranicích. Podáváme celníkovy pasy. Dívá se na ně a povídá: "Tšechoslovakaj - ajajajajaj!" Nese je do kanceláře.Deset minut čekáme. Vrací se, ještě se ptá kam jedeme, podává nám pasy a propouští nás. Ve Švýcarsku se cítíme již skoro jako doma, i když máme ještě pořádný kus cesty před sebou. Osm km za hranicemi přespáváme v pěkném lesíku. Druhý den následuje výjezd na Ofenpass (2149 m), sjezd do Zernezu a další výjezd na Felapass (2383 m), což byl nejvyšší bod naší cesty. Zajíždíme asi 200 m od silnice k jezírku, kde sedáme na kameny a vaříme si polévku. Kolem nás je sníh. Samozřejmě se koulujeme a také nezapomeneme postavit malého sněhuláka. Po večeři frčíme z kopce do Davosu. Z něj je sjezd ještě lepší, snad nejprudší, jaký jsme za celou cestu jeli. Podařilo se nám vylepšit dosavadní rychlostní rekord na 78 km/hod, museli jsme ale v zatáčce předjet jednoho překážejícího harleystu.

Je večer, jsme v Lichtenštejnsku. Opět prší a tak se ubíráme do malé, leč však pěkné autobusové zastávky pár km před Vaduzem. Spíme na zemi a jeden z nás na lavičce. Ráno je o legraci postaráno. Tomovi snědla myš skoro celou tyčinku Nuts, na kterou se tak těšil.

Ve Vaduzu jsme se pořádně rozšoupli, zbyl nám totiž jeden frank (peníze jsme si vždy v příslušném státě měnili). Zakoupili jsem dva jogurty a to jsme k nim dostali ještě los! Škoda jen, že jsem se nemohl ve čtvrtek 5. 8. v 19:25 dívat na televizi, jestli jsem náhodou něco nevyhrál.

Dále jsme pokračovali přes Feldkirch do Rakouska a kolem Bodensee přes Lindau do Německa. Zamířili jsme na Kempten. Celý den je pěkně, slunce svítí. Objevujeme laciný supermarket a nakupujeme kvanta cukrovinek, takže se momentálně ničím jiným neživíme. Večer už zase prší, tak jdeme spát naštěstí do prostorné a pohodlné zastávky v jedné malé vesničce. Po půlnoci se všichni probouzíme. Je strašná bouřka. Nedaleko odsud hoří. Jedou tam hasiči, policisté a spousta lidí. Evidentně panuje zmatek. Ouha, co se to stalo? Najednou zjišťujeme, že je nám všem hrozně špatně. Jako na povel všichni vedle zastávky zvracíme. Chceme usnout, ale nejde to. Jsme promočení, je nám zima a špatně. Postupně jsme všichni zvraceli ještě dvakrát. Že by ta voda, kterou jsme z donucení pili před třemi dny z řeky (ovšem řádně pročištěnou vojenskými tabletkami)? Úpal? Nebo prostě celková vyčerpanost? Dodnes se nám to nepodařilo zjistit. Tím ale naše trápení ještě neskončilo. To, že v noci kdesi v dálce chytlo ještě podruhé nás už nijak nezajímalo, spíše to jen dokresluje celkovou úzkostlivou atmosféru. Ráno nám je lépe, hlavně že neprší. Při prvním pohybu ale zjišťujeme, že máme horečku a to zřejmě zatraceně velkou. Tak prostě ležíme. Mým spolucestujícím se k odpoledni zmenšila, mohli si alespoň dojít na záchod. Já jsem však nemohl ani vstát. Ihned se mi zamotala hlava a neudržel jsem se na nohou.

Odpoledne se jako zázrakem udělalo kolegům lépe, došli pro vodu, abych hodně pil. Ležel jsem až do tří hodin ve spacáku, jedl prášky, potil se a spal. Uplatnil jsem i ucpávky do uší, jinak bych kvůli projíždějícím autům neusnul, šlo to na nervy. Lidé se na nás opovržlivě koukali. Jak na nějaké zfetované tuláky. Naštěstí, se mi po probuzení udělalo celkem dobře. Při chůzi jsem cítil žaludek a únavu, ovšem, jak jsem správně předpokládal, na kole to nebylo tak znát. V nedalekém obchůdku kupujeme pytle sucharů a pomalu odjíždíme. Přespáváme v lese, hlavně daleko od silnice. Druhý den jsme již fit.

Dojeli jsme do Kemptenu a odtud již míříme po cyklistické stezce do Augsburgu. Najíždíme na silnici č. 300 – jenže ouha. Chybička se vloudila. Každé druhé auto na nás troubí. Po chvíli zjišťujeme, že jsme na silnici pouze pro motorová vozidla. Snažíme se jet vedle silnice po polních cestách, různě se proplétáme. Dokonce se dostáváme i do černošského, pravděpodobně utečeneckého tábora. Po deseti km marného snažení najíždíme opět na třístovku. Přespáváme v lesíku u bramborového pole, takže k večeři jsou brambory. Jíme je jen posolené a moc si pochutnáváme. Poprvé za celou cestu máme brambory a tak není divu, že se jich přejídáme.

Ráno objevujeme odbočku z třístovky a jedeme na Pfaffenhausen, Pffefenhausen a dále směrem na Straubing a Kitzing k našim hranicím. Samozřejmě prší a tak spíme opět v zastávce. Ráno balíme, když kolem jede sedlák v traktoru. Zve nás k sobě na statek na kafe. Nakonec se z něj vyklubala vydatná snídaně. Po slovech: "Snězte vše, co je na stole! " se pouštíme vesele do jídla. Padnul bochník chleba, 6 housek, půl kg domácího másla a sýra a dvě lahvičky borůvkové marmelády! A to si nás ještě dovolili, až prý pojedeme někdy kolem, pozvat znova na snídani!

Blížíme se k hranicím. Mám velkou osmu na zadním kole a nejde to vycentrovat - vytrhli se mi tři dráty z ráfku i s niplem. Musím jet velice opatrně. Jsem připraven kolo do Čech donést či jinak dotáhnout, protože už tři dny před přejezdem hranic jsme utratili poslední drobné a nemáme ani na telefon, natož na nový ráfek. Hranice přecházíme ve Všerubech. Následuje hulákání, sranda a provádění všech možných výtržností. Všude si připadáme jako doma. Je mi záhadou, že nás z Klatov nevyhostili. Za nimi nás kdosi pozoruje ze zahrady ze stanu dalekohledem. Upřímně řečeno, ani se mu nedivím. Za Příbramí ještě naposled přespáváme pod širákem. V lese zakládáme požár, abychom si mohli opéct čerstvé párky. Na zbytek cesty musím vyřadit zadní brzdu z provozu, abych mohl dojet domů. Z ráfku se mi vyštípl ještě další drát. V pátek 13.8. 1993 v poledne se vracíme do Benešova u Prahy, odkud jsme před 32 dny vyjeli. Dvatisíce stodvacet kilometrů není za takovou dobu nijak mnoho, ovšem nejeli jsme trhat rekordy, ale podívat se někam jinam a zažít plno dobrodružství což se nám vcelku podařilo.

Měl jsem smůlu. Doma se malovalo, takže místo slastného nicnedělání a přejídání se, jsem musel ještě týž den pracovat! Konec cesty je jak z kreslené pohádky. Sotva jsem kolo opřel, pneumatiky, jako by si chtěli ulevit, podlehly pod náporem kola a duše vypustily svoji duši. Ráfek se zkroutil a já tam tak stál a přemýšlel, kolik budu muset investovat,aby se z vraku stalo opět pojízdné kolo.

Po roce od naší výpravy nastupuji do časopisu Peloton, co by elév. Na základě tohoto článku, který měl vyjít ovšem aktuálně před zhruba patnácti lety (omlouváme se za drobné zpoždění, čímž aktuálnost některých údajů lehce pozbyla na platnosti), mě přijímá tehdejší šéfredaktor Lubor Severin, nynější spolumajitel V-Pressu (Velo, Outdoor a Cykloturistika). S myšlenkou, že záznam z cesty včetně mnoha neocenitelných rad :) bude mým prvním příspěvkem. K tomu ale nikdy nedošlo a původní text, psaný ještě v T602 jde do „tisku“ až v roce 2008 na stránky Bikenetu. Moji dva další kamarádí také zůstali věrni kolům, Tom Trojánek se věnuje podnikání v Bajkservisu v Benešově a vlastnímu cykloobchodu a Peťouch Stoklasa, když zrovna nevykosťuje ryby v Norsku, prohání své letité LTSko. Ještě jedna zajímavost, byla to naše první a poslední cesta na kole s brašnami tak daleko do ciziny. Od té doby jsme již nikdy takto nevyjeli, tento způsob užívání kola se nám zdál poněkud podivný :) . Ale vážně, i když jsme plánovali ledacos, už nikdy nebyl čas na realizaci. V každém případě vzpomínáme rádi na náš bezkonkurenčně nejlepší a nejdobrodružnější výlet v ranných dobách divokého kapitalizmu v Čechách. Cyklistika mě osobně už několik let neživí a zůstala mi jenom koníčkem.