Eurobike 2011 – Velký hučící úl

Nedávno jsem objevil staré záběry z kamery mé první návštěvy Eurobiku před šestnácti lety. Vzpomínám, jak mi tehdy připadalo výstaviště obrovské, jak jsem dokázal celý den tahat na rameni tašku plnou katalogů a časopisů na ukázku a ještě u toho fotit a vše si pamatovat. Koupil jsem si vstupenku, dva diákový filmy a šel na plac. Ty by mi dnes stačily tak na jednu halu a to bych se musel značně usměrňovat. Letos si výstavu prošlo osmnáct set novinářů, to je neuvěřitelné číslo oproti pár desítkám, co pamamtuji v začátcích. Informace o aktuálních novinkách tak během několika dnů zaplavily všechny specializované weby, další vlna bude následovat v papírové podobě. Proto jsem se letos nechal spíše jen unášet proudem vjemů a pocitů s vidinou, že se budu věnovat tomu, o čem se masově nepíše. Člověk nemá šanci ani za téměř tři dny vše zajímavé obejít, rozsáhlé plochy vyžadují dobrou kondici a čím je výstava větší, tím je třeba více odpočívat. Že bude opět přelidněno mi bylo jasné už večer před výstavou, kdy bylo plno i v kempu mezi obytnými auty, což dříve nebývalo. Takže jsme museli se stanem na šotolinu, určenou pro karavany. A když máte píchlou karimatku, připadáte si k ránu jako špatný fakír.

To, že vstřebávat jednotlivé stánky a z nich samotné exponáty člověku dlouho nevydrží je jasné. Vše brzy splyne v jeden celek, pak když se někoho zeptáte, co ho zaujalo, odpoví, že je těch věcí tolik, že ani neví a že letos nic převratného stejně nebylo. Kdo chtěl novinku, mnoho intelektuální práce vyvinout nemusel, stačilo utopit bovdeny do rámu, zvětšit hlavovku a středová pouzdra, hlavně kola na dvacet devět palců, nebo objednat jiný lak, nejlépe v nekombinovatelných barvách. Popřípadě namontovat na kolo elektriku či elektromotor, pokud to nestihnul minulý rok. Elektrokola se dají určitě vyzdvihnout jako jeden z výrazných fenoménů. Montáž fešných a praktických elektromotorů už není jen výsadou městských bicyklů, ale stále častěji se objevují také na horských kolech a to „cool“ firem i designů. Proč ne? Ptám se. Ve svém věku již i toto dovedu přijmout jako pozitivní myšlemku. Zřejmě společně se mnou stárnou i designéři a vývojáři jednotlivých společností. Zda to bude jen výkřik do tmy, ukáže až čas, ale osobně trendu elektrobiků věřím a sám se na takovém kole dokážu představit. Výhledově se pokusíme přinést test sportovnějšího ebiku. Výhodou výstavy je, že expozice (u velkých výrobců spíše vesnice, kde nachodíte i přes kilometr), jsou každý rok na stejném místě. Také design stánků zůstává ve stejném duchu a tak pro orientaci a zapamatování je uděláno maximum. Podobě starého výstaviště by se dala přirovnat venkovní plocha, kde jsou firmy více na sobě a nehledí se tolik na to, kolik metrů plochy má soused a tak ho musím mít taky. Tady to stále žije bikingem jako před lety, člověk je schopen si to více užít, popřípadě popovídat. Charakteristické jsou pro venkovní plochy spíše menší stany garážových značek, kde postávají lidé nejrůznějšího povolání, často s pivíčkem v ruce, okolo nich se prohání bikeři, ať už profíci či návštěvníci zkoušející kdeco. Mezitím nechybí různé překážky nebo tratě pro profíky. Stále je se na co dívat a nebo si povídat třeba o novinkách, které vlastně ani nejsou novinkami. Zkrátka příjemná změna. Méně seriózní, více „free“.V halách je to různé, hlavní bulváry kolem velkých expozic německých značek bývají ucpány, lepší je jít prostředkem. Asi nejkomorněji působí pavilon silničních kol, tady je celkem klid. Opačný extrém zažijete naopak například (a to tradičně) u Sramu, kde letos museli přesunout kavárnu pro obchodní partnery ven, ta vnitřní již nestačila. Expozice přesahující z haly ven vypadala dost zajímavě. Ale nejen ta. Zajímavých vystavovatelů bylo hodně, stejně jako těch nudných. Ještě po návratu do naší domoviny vám bude hučet v hlavách. Nelze totiž opomenout všudypřítomný hluk v halách , který je asi každého veletrhu. Jenže dříve jsem ho nějak nevnímal, ale zkuste si poslechnout naráz několik tisíc živě diskutujících obyvatel Bikerské republiky. Čím větší výstava, tím větší hluk. Valí se to na vás ze všech stran; informace, které dostanete jsou v zápětí v mozku přepsány jinými, stejně je to i s vizuálními vjemy. Určitě by bylo zajímavé projít se po ploše jen s blokem v ruce, bez foťáků, kamer a diktafonů. Ale na to by byly potřeba další čtyři dny. Jako defragmentace dat naší mysli fungují spolehlivě tradiční večerní parties, je jich mnoho, začínají těsně po zavíračce, často i mnohem dříve. Za party se považuje už to, že se servíruje pivo a tělnatá selka krájí na prkénku uzené maso, samozřejmě pouze pro obchodní partnery. Jinde je to pizza, cateringové stany a long drinky, z výstaviště se tak většina těch, co spí v okolí, vrací až kolem půlnoci. Vrámci tohoto tématu se nelze nezmínit o společnosti Continental, které za občerstvění, vstřícnost a loajalitu i k nám „odporným“návštěvníkům dáváme jedničku s velkou rudou pěticípou hvězdou! Jen ty fronty... Co si pak zapamatovat z té hromady duralu a plastů, karbonu a titanu, přehazovaček, páček a jiného velobordelu, když vám hučí v hlavě a ve tmě zavřených očí vídíte jen samá kola, kola, kola, hola hola a kdejakého vola? V té mohutnosti Eurobiku trochu zapomínáme na detail, bez kterého není celku. Proto následuje několik „bezejmenných“ záběrů pro navození atmosféry, další, již konkrétní články budou (doufám) následovat.